Malé zamyšlení

8. 6. 2018



Tak se konečně zase vracím ke psaní. Na delší dobu mou plnou pozornost zabrala práce na lapačích. Madelaine.cz už stojí na svých nohách, a tak jsem se rozhodla svůj tvůrčí elán znovu směrovat také ke psaní. Stále se mi něco honí hlavou, ale nějak mi psát nešlo. Vlastně jsem se k tomu musela asi přes měsíc přemlouvat.

Zdá se, že kreativita, kterou jsem namířila na design, se odmítala obrátit jiným směrem. Nevím. Prostě to nešlo. Rozhodla jsem se tedy mou nechuť k psaní pročistit metodou hloubkového pročištění a odpuštění, o které píšu v článku zde. Hned druhý den jsem konečně začala psát.

Postřehla jsem, že když se chceme něčemu v životě věnovat, tak tam působí dvě protichůdné síly. Jedna vyvíjí tlak se do toho pustit a odkudsi se naopak objevuje protitlak, který člověka drží v nehybnosti. Možná jde o strážce prahu. Ten povoluje svoje sevření až ve chvíli, kdy projevíme dostatek vůle a silného odhodlání. Všimla jsem si toho už ve svém životě víckrát. Vždy tam je chuť něco udělat, pak se zjeví překážka, která daný záměr blokuje a zdánlivě neumožňuje, prostě překáží. Je možné, že jak se člověk soustředí na to, jak překážku překonat, tak nakumuluje větší množství energie potřebné k rozjezdu. Jakmile se překážka uvolní, tak se s vervou pustí do práce.



A pak se stane, že skrz nějakého člověka promluví Život a vy víte, že je to pravda, protože to ve vás tak zvláštně zarezonuje. Před pár dny mi dcera najednou řekla: "Piš… Napiš další knihu." Trochu mě to zarazilo, protože nevím o čem by byla. "To je jedno, napiš třeba spisy o svém životě, o všem na co jsi přišla. Teď si hodně povídáme, ale co až tu nebudeš? Určitě si pak ráda něco přečtu, když to budu potřebovat."

Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak otevřela nový dokument v počítači a dala ruce na klávesnici. Kupodivu to začalo samo psát a zatím je to fakt zajímavý. Tak uvidíme, kam se to vyvine.

Vypadá to, že plujeme v proudu života, který nás vede stále dál. Jediné, co opravdu existuje, je neustálý pohyb. Mikrosvět i makrokosmos se pohybuje. Člověk má někdy tendence ulpívat ve stavu, ve kterém se zrovna nachází. Pozná to podle toho, že život začíná stagnovat. A vlastně vybízí k dalšímu posunu, k dalšímu kroku.

Vidím u dětí a mladých lidí, jak jsou ještě pružní. Jsou ohební nejen fyzicky, ale stejně tak psychicky. Je u nich větší ochota pro změnu a proudu života se nebrání. Starší člověk je často ztuhlý, konzervativní a má rád své zaběhlé návyky.

Zdá se, že když se bráníme proudu života, tak životní energie uvadá a slábne.

Proud se pohybuje ve vlnách jako tlukot srdce, výdech a nádech, den a noc. Když se den naplní, tak přechází v noc. Pokud člověk naplní jeden svůj krok, tak přichází nová výzva a je na nás jak zareagujeme. Můžeme svůj další krok směřovat kamkoliv.

A ještě jedna věc. Život není jednoduchý. Je tedy zbytečné se trápit, když vše nejde vždy hladce. Jsme tu, abychom se něčemu naučili a vyvíjeli se. Takže problémy, nejsou špatně rozdané karty, ale výzva od života někam se posunout.

Každý z nás jsme velice zajímavý člověk. Mám ráda lidské příběhy. Možná ani netušíme, jak jsme jedineční. Pokračujeme každý den dál po své niti života. A zrovna tak se posouvá lidstvo jako celek. Jeví se, že vše se mění velice rychle a svět už není tím, čím byl před pár lety. Civilizace se šíří napříč kontinenty a pohlcuje i přírodní kmeny, ty děti Země, kteří lehce zapomínají na své tradice. Vlna se pomalu přelévá a ti, co jsou přecivilizovaní a zažívají nesvobodu, která je daní za pohodlí, se vydávají hledat původní kořeny. Obrací se k přírodě, ke své přirozenosti a váží si dokonce i čistého vzduchu.

Když máte chuť někoho pochválit, udělejte to. Když máte chuť někoho povzbudit, udělejte to. Když máte chuť někomu něco říct, řekněte to.

Nikdy nevíme, jak moc to tomu člověku pomůže. A možná právě teď chce skrze nás promluvit život.






POUTNÍKOVA CESTA A GENIUS LOCI

Přečíst ukázku z knížky






Monika Micajová

terapie sebepoznání