Proč máme úzkosti a deprese?

20.04.2017

Lidské tělo je zranitelné a stejně tak naše psychika. Když máme zranění na těle, tak ho jednoduše ošetříme a necháme ránu zahojit. Ale v případě zraněné duše, jsme často bezradní. Jak je to možné? Přitom jde o stejný princip. 


Signály


Abychom mohli dobře a ve zdraví přežít, jsme vybaveni jednoduchými reakcemi těla i psychiky. Vždy se hlásí pro nás srozumitelnými signály, které se od dětství učíme rozpoznat a podle toho se zařídit. Není v tom žádná věda.

Už víme, že když je něco příliš horké, tak se popálíme. Když upadneme, můžeme si způsobit modřinu nebo odřeninu. Když půjdeme ven v zimě málo oblečení, tak nám bude chladno. Naučili jsme se tedy takovým újmám předcházet a tím chránit tělo a nevystavovat ho zbytečně stresu.


Jaké jsou tyto signály?

  • bolest


Ano, hlásí se jednoduše jako bolest, v jejích rozmanitých podobách.


Před fyzickou bolestí se nedá utéct. Alarmujícím způsobem na sebe upozorňuje, dokud jí nevěnujeme svou pozornost a nerozhodneme se situaci řešit. 

Psychickou bolest se však často snažíme potlačovat, necháváme si ji "na potom", nebo dokonce sami sobě nalháváme, že se nás to "nedotklo". Takováto bolest totiž není tak lehce vidět, a proto je možné ji skrýt. Někdy skrýváme pár dnů, než přijde úzkost a donutí nás se naším stavem zabývat.


Ale protože v potlačování jsme mistři, může nás překvapit deprese, jejíž příčinu již není lehké najít. Skrývá se klidně za roky starými záležitostmi a člověk má mylný dojem, že má úzkosti, smutky, melancholie, vztek bez zjevné příčiny.



Co tedy s úzkostmi?

POUTNÍKOVA CESTA A GENIUS LOCI

Přečíst ukázku z knížky



Určitě nepomůže:

  • potlačování
  • odmítání
  • vytěsňování 
  • tlumení
  • pozitivní myšlení nebo afirmace
  • útěk od problému 
  • jakákoliv jiná aktivita 
  • přesměrování pozornosti... 


To vše je jen odkládáním toho, co člověka stejně čeká. - Náhled do sebe a vyslyšení signálu o stavu, jak mu uvnitř je. Takže:

Zpátky na začátek

Záleží na velikosti a závažnosti problému. Někdy je potřeba uvolňovat pomalu a po vrstvách z hloubky bloky, které způsobily minulé křivdy nebo traumata. Vytáhnout je z nitra na světlo, pochopit, neosobně prohlédnout a nechat rozplynout.

Některé temperamenty se do vlastního úklidu pustí s vervou a jdou až na dřeň. Jiným vyhovuje šetrné a pomalejší zacházení. Každý si najde své tempo. 

Ale je zbytečné si kazit život a prožívat ho jen napůl. Není nutné se trápit. Tato doba je celá očistná a transformační, proto nás sama vede a navádí ke svobodě. Je možné odhodit závaží a pokračovat lehčeji.


Důležité je, neobracet se již k sobě zády a neignorovat signály, ale ptát se:

Co mi je, co mě trápí? Co potřebuji? Čeho se bojím? Čeho se musím zbavit? Po čem toužím? Nelpím na něčem zbytečně? Nebráním se změnám? 

A dále pokračovat stejně jako s péčí o tělo. Dát pozornost, všimnout si zranění, ošetřit a nechat zahojit. Pak to pustit, déle se tím nezabývat a pokračovat dál.

Většinou to člověka posune o velký kus dopředu. Přiměje k učinění rozhodnutí a hledání konstruktivního řešení. Právě tuto informaci signály nesou. Vedou nás dál ku prospěchu našeho poznání a vývoje.



Vyznat se v sobě, je stejně důležité, jako chápat řeč života. Cesta je cíl.


Další články:

Tvořivá síla je tou, co stvořila vesmír a tvoří ho nadále. Zrovna tak stále tvoří i skrz člověka prostřednictvím jeho myšlenek a činů.

Nejdřív bych se ráda pozastavila nad tím, jak vzniká nadváha. Naše těla jsou přirozeně stavěná na normální štíhlou a zároveň silnou podobu. Co s nimi časem uděláme, je naše práce. Ale když už se nám to stane, tak cesta zpět může být jednoduchá a příjemná.

Jsme pozoruhodné bytosti, máme však jednu zvláštní vlastnost. Dovedeme si mnoho věcí nalhávat. Překrýváme často pravdu jako "pokrytci". Dokonce tak, že sami nevíme, co vlastně cítíme. To ale vůbec nevadí, protože k tomu máme úžasný nástroj - naše tělo.

Všimli jste si někdy, jak působí vaše nálada na ostatní lidi a vůbec na váš den? Je očividné, že naším osobním vyzařováním si můžeme přivést do života štěstí a naopak stažením se, ho od sebe odpuzujeme.

Je možné, že si něco přeješ, co se ti v životě nedostává. Vyzkoušej si malý experiment. Prověříš si, jestli je to přání podporované, nebo se mýlíš, anebo dokonce zjistíš, že si to vlastně nepřeješ.

Asi se shodneme na tom, že problém je něco, co vnímáme jako nežádoucí v našem životě. Co tam nechceme mít ...ani vidět, ani slyšet. Vytváří zádrhel, překážku v doposavad plynoucím toku. Jak se k tomu můžeme postavit?

Lidské tělo je zranitelné a stejně tak naše psychika. Když máme zranění na těle, tak ho jednoduše ošetříme a necháme ránu zahojit. Ale v případě zraněné duše, jsme často bezradní. Jak je to možné? Přitom jde o stejný princip.

Někdy tápeme a nejsme si jisti, jakou cestou se vydat. Jindy zas o něco usilujeme, ale přesto se nedaří. Dokonce se objevují nezdolatelné překážky a my čelíme vnitřním konfliktům. Jak se tedy vyznat v sobě a jak si přeložit řeč životních situací?

Každý jsme jedinečný a přišli jsme si do života něco konkrétního prožít. Během našeho vymezeného času si přejeme něco poznat, pochopit a také se projevit. Často se ale stává, že jsme tolik normalizovaní společností, že se svému životnímu plánu a úkolu můžeme vzdálit.