Příběh pro lidstvo

16.08.2017

Tento text je trochu jiný. Tentokrát to řeknu příběhem. Berte to jako volné pokračování prožitků a sdělení Jakuba z knížky Poutníkova cesta a genius loci. Přečtěte si s čím nyní přichází..

Byl teplý letní večer, prostor opanovalo ticho a za stíny noci bylo možno jen tušit známé obrysy. Svět tak trochu zmizel a vše živé se pomalu ukládalo ke spánku. Uzavírala se kapitola dalšího krásného dne.

Jakuba ale atmosféra lákala ještě ke krátkému přemítání. Ve chvíli, kdy se unaven již chystá do postele, zahlédne oknem padající hvězdu. Nečekaně pociťuje lehkou závrať, ale vzápětí brzy usíná. Uprostřed noci se však probouzí z děsivého snu. Chvíli jen tak sedí na posteli, ale pak se rozhoduje zjistit víc. Pomyslí na svého průvodce, s kterým donedávna jako Poutník navštěvoval okem neviditelný horní svět, který se nachází hned nad tím naším. Tajemné místo, kde vzniká inspirace pro náš život ve hmotné realitě.

Průvodce se brzy objevil a oba letěli vzhůru. Vše proběhlo velice rychle a brzy prostoupili mlhovinou, která tyto světy dělí. V horním světě se Jakub opět stává Poutníkem a právě se vítá  se záhadnou dámou v zelených šatech. Vzpomíná si, že se mu zjevovala jako Zelená holubice. Představuje se mu jako zástupkyně rostlinné říše a vůbec přírody na Zemi.

   "Jak se ti Poutníku daří ve světě jevů?" hned se ptá a její měkké oči se usmívají. "Jsem ráda, že jsi zase tu. Pojď posadíme se ke stolku. Očekávali jsme tě."

Poutník se rozhlíží po dobře známém místě. Vše vypadá stejně jako předtím. Užívá si široký výhled z okraje promenády na svět.

   "Nejdříve ze všeho, bych ti chtěla něco ukázat. Dívej se. Brzy pochopíš," řekla a podívala se na Poutníka, jestli ji sleduje. Pohodlně se opřela o židli a lehce rozmáchla rukou do prostoru. V okamžiku se objevila scenérie, jakoby právě spustila film na plátně.

Uviděl krásný zelený svět. Ohromné a hluboké lesy na kopcích. V údolí divoká řeka s průzračně čistou vodou. Zeleň byla velice svěží, obzvlášť v kontrastu s modrou oblohou. Z lesů šla pára a vlhko. Ticho přerušoval jen zpěv ptáků a bylo možno zahlédnout stáda divokých zvířat. Teď bylo vidět moře a podmořský svět plný života. Prostě nádhera.

   "Co to je?" ptá se Poutník a neodtrhává oči od té podívané.

   "To je planeta Země."

   "Ne, to není," pousmívá se a pohlédne letmo na Zelenou holubici, jestli to myslí vážně.

   "Ano, takto vypadala, než přišli lidé," pokyvuje hlavou a pomalu obraz vypíná.

Poutník se ještě dívá do prázdna a zůstává mu užaslý výraz ve tváři. Ale ten se náhle mění ve zděšení.

Zelená holubice totiž rovnou spustila do prostoru další film. Je vidět vyprahlou půdu, vysychající řeky a znečištěné oceány. Množství betonu, silnic a výškových budov. Všude hromada odpadků, nemocní lidé a pár slabých zvířat. Vypadají dezorientovaně. Jsou pod pokličkou šedé oblohy, z které neprší.

Poutník raději odvrací tvář. Vůbec se mu nelíbilo, co viděl.

   "Nelekej se, ukázala jsem ti jen jednu z potencionálních možností budoucnosti. Vím, je to smutný pohled, ale vůbec to tak dopadnout nemusí..."

Přesto se cítí otřesen a obzvlášť proto, že si sám všiml, že směr, kterým se lidstvo vydává, není zdravý ani rozumný.

   "Planeta Země potřebuje pomoct," řekl po chvíli zamyšleně.

   "Ne, tak to není, to je jen zdání. Pomoct potřebují lidé," upozorňuje Zelená holubice. "Země je krásný svět plující kosmem. Je velice silná a drží se své dráhy. Kdo z dráhy vybočuje, jsou lidé. Lidstvo nemůže zničit Zemi, ale Země může zničit lidstvo. Vůbec nevědí, s jakou silou si zahrávají. Podřezávají si sami pod sebou větev."

Je člověk tvor vyspělý, nebo se teprve učí žít?

   "A co tě sem vlastně přivedlo? Rádi bychom věděli, který způsob našeho volání zabral nejlépe," ptá se Zelená holubice zvědavě.

   "Jsem tu pod vlivem snu, který se mi zdál. Budu ti ho vyprávět..." Poutník si přisouvá židli blíž ke stolu a promne si čelo, snaží se vylovit z paměti každý detail.    

   "Nebyl to moc příjemný sen, spíš katastrofický," poznamenává trochu posmutněle.  "Bohužel si vlastně vybavuji jen část snu. Ale pamatuji si, jak je celá planeta už úplně zničená, znečištěná a v hrozném stavu. Viděl jsem hromady odpadu, zakalenou a špinavou vodu, ve které to všechno plavalo. Všude plasty a zničené vraky aut. Uvědomuji si, že jsem se držel nějakého vraku a kolem mě bylo asi tisíce lidí, kteří se také něčeho drželi a snažili se v tom plavat. Ale udivilo mě, že to nevnímali jako pohromu. Normálně se bavili a nijak ten stav neřešili. Nakonec jsem si stoupl na ten vrak a začal jsem k nim promlouvat. Kupodivu byl můj hlas jakoby mnohem silnější, než ostatních, takže mě všichni dobře slyšeli. A dokonce mě poslouchali. Říkal jsem jim něco ve stylu: Vidíte, jak jsme dopadli? Kam jsme to až nechali zajít? Přijde vám tohle v pořádku, copak nevidíte, jak jsme tuhle krásnou planetu zničili? Celý dav byl zticha a všichni mě poslouchali."

   "Ano, tento sen jsme ti poslali my.. No přiznávám, trochu jsme to přehnali, ale bylo to nutné. Chápej to jako výzvu, už to opravdu není legrace, co tam lidstvo tropí. Kde není prostor, nejsou ani příběhy. A jestli planeta Země píše své příběhy, tak ve chvíli úpadku, případně zkázy, by byly buď smutné nebo dokonce žádné. Ale k tomu nedojde, neboj. Katastrofa nehrozí. Sen tě měl opravdu jen vyburcovat a přivést tě sem k nám na schůzku. Na Zemi probíhá mnoho proměn a lidé potřebují návody a otevřít oči ze své nevědomosti."

   "To jsem rád a chápu. A co planeta?"

   "O tu se není důvod strachovat. Vyvíjí se spolu s vámi. Jako se každá máma učí od svého dítěte. A má velice rychlou schopnost obnovy," Zelená holubice se na moment odmlčela, "...už vím, jak ti to vysvětlit. Všimni si, že vše, co vyrobil člověk podléhá zkáze. Musíte dokola renovovat a opravovat. Po nějakém čase je plot potřeba znovu natřít, spravují se silnice, střechy i omítky. To samé s přístroji nebo jednoduše věcmi denní potřeby. Existuje to samé v přírodě? Je po čase nutné opravit strom, protože je moc starý? Ne, obnovuje se každoročně sám a roste do krásy. A co řeky, moře, palouky, kameny? Tam je vše stále v pořádku. Víš proč to tak je? Příroda má přirozenou tendenci vše vracet na svůj původní stav. Dokáže rozložit jakýkoliv materiál. Avšak čím složitější technologie výroby, tím trvá rozklad déle. Ale vždy se postupně rozmělní na základy hmoty, z které je planeta utvořena. Má nesčetně způsobů, jak to udělat. Jde o známé procesy a fyzikální zákony. Stejným způsobem se neustále obnovuje fyzické tělo zvířat a lidí. Každý den se regeneruje. Když je již bez života, tak okamžitě dochází k jeho rozkladu. Je to velice inteligentní síla."

V čem není život, to se rozpadá.

   "Planeta se vlastně dokázala znovu přestavět do své přirozené podoby již po nepovedených pokusech předešlých civilizací," uvědomuje si Poutník.

   "Ano, přesně tak. Tentokrát to tak ale nemusí dopadnout. Lidé, až ještě trochu uzrají, se přestanou spoléhat na vlády světa, jakmile zjistí, že to s nimi nemyslí dobře. Mají své zištné zájmy, nejde jim o blaho světa. Obyčejní lidé se začnou spoléhat na sebe a svět se může pomalu měnit k lepšímu odspoda. Nebudou pasivně čekat, co s nimi bude, ale rozhodnou se být šťastní a neplýtvat zdroji. Nenechají se manipulovat ani ničit."

Zelená holubice navrhuje ještě krátkou procházku. Vstávají od stolku a vydávají se podél promenády. Poutník se zvědavě naklání přes zábradlí a pozoruje svět dole i široký výhled do vesmíru. Pokračují dál a po chvíli se blíží k malému bílému mostu, který ústí na další ostrov horního světa. Tento prostor je vystavěn jiným způsobem a vše se zdá tak fantaskní. Poutník si to užívá a málem zapomíná, proč tu je. Ale hned se vrací do situace a navazuje na předešlý rozhovor a ptá se: "Co tedy můžeme udělat?"

   "Každý člověk, který právě teď žije na Zemi něco umí. Někdo umí psát, jiný řečnit, ty maluješ. Úlohy jsou rozdány rozmanitě a plní celé spektrum. Někteří mají možnost ovlivnit svou rodinu, další mluví k větší mase lidí. Jdete si všichni příkladem. Vy to necítíte, ale jste celek, tým jednotlivců, kteří táhnou za jeden provaz," zdůrazňuje Zelená holubice.

Přiblížili se k bílému altánku. Zde se posadili a pokračují v hovoru. Nad nimi jsou vysoké stromy, s krásnými žlutými květy. Jejich vůně vytváří zvláštní atmosféru klidu a soustředění. Je odtud hezký rozhled po celé krajině. Hojnost zeleně a čistého vzduchu působí na Poutníka omamně, připadá si jako v pohádce.

   "Teď ti řeknu něco, co se ti asi nebude líbit. Nesete kolektivní vinu. Nikdo z vás nemůže říct, že za to nemůže, kam se jako civilizace řítíte. Že za to můžou "oni". Nejsou oni, jste vy. Tak jak vypadá lidstvo, tak vypadá svět, ve kterém žijete. Jste stvořeni z jednotlivců, stejně jako les z jednotlivých stromů. Chápeš? Takže i ten, kdo se nezapříčinil na tom, že loď se potápí, se s ní stejně potopí. To je kolektivní vina. Zní to nespravedlivě, ale dílo celku je konečným výsledkem."

   "Ale můžeme udělat to, co je v našich silách," namítá Poutník.

   "Ano, někdo je inspirátor, jiný informuje, další podporuje, někteří mají bořit a kritizovat. Je to různé. Žádný čin není malý, ale naopak velký. Ale každý z vás vnitřně tuší, jaká je jeho úloha."

   "To je pravda. Někdo může dobře vychovat své děti, starat se o zahradu. Jiný vymyslet inovační projekt nebo posílit druhé," uvědomuje si Poutník.

   "Přesně tak. Není malých rolí. Správně jsi pochopil. Můžeme se prozatím rozloučit," říká potěšeně Zelená holubice a vstává od stolu. Pomalu se vracejí a Poutník ještě cestou přemýšlí nad vším, o čem mluvili.

Svět čeká nová renesance.

Během chvíle se už Jakub uvědomuje zpátky v těle ve své posteli s úsměvem na rtech. Je mu jasné, že jestli chceme nadále obývat dál tento krásný a plodný prostor, který je naším domovem, je nejvyšší čas napravit své chyby. Čeká nás zmoudření nebo úpadek? pomyslí si. Hluboce ho zasáhlo zjištění, že nejde o to zachránit planetu, ale zachránit lidi. Jinak se blíží do okamžiku, kdy už to tu k životu moc nebude. Očividně se vývoj urychluje. Možná se lidstvo nachází teprve v mladém věku a pomalu přechází ve svou dospělost. Zatímco, jsme si do této chvíle jen hráli a často i nebezpečně, tak nyní je načase žít vědoměji. 

Už moc dobře ví, co udělá. Využije svého výtvarného talentu k dobru věci.



POUTNÍKOVA CESTA A GENIUS LOCI

Přečíst ukázku z knížky






Autorka textu: Monika Micajová

Konzultace - průvodce sebepoznáním a spoluúčast při orientaci v životních situacích.

Vyznat se v sobě, je stejně důležité, jako chápat řeč života. Cesta je cíl.


Další články:

 

Tvořivá síla je tou, co stvořila vesmír a tvoří ho nadále. Zrovna tak stále tvoří i skrz člověka prostřednictvím jeho myšlenek a činů.

Nejdřív bych se ráda pozastavila nad tím, jak vzniká nadváha. Naše těla jsou přirozeně stavěná na normální štíhlou a zároveň silnou podobu. Co s nimi časem uděláme, je naše práce. Ale když už se nám to stane, tak cesta zpět může být jednoduchá a příjemná.

Jsme pozoruhodné bytosti, máme však jednu zvláštní vlastnost. Dovedeme si mnoho věcí nalhávat. Překrýváme často pravdu jako "pokrytci". Dokonce tak, že sami nevíme, co vlastně cítíme. To ale vůbec nevadí, protože k tomu máme úžasný nástroj - naše tělo.

Všimli jste si někdy, jak působí vaše nálada na ostatní lidi a vůbec na váš den? Je očividné, že naším osobním vyzařováním si můžeme přivést do života štěstí a naopak stažením se, ho od sebe odpuzujeme.

Je možné, že si něco přeješ, co se ti v životě nedostává. Vyzkoušej si malý experiment. Prověříš si, jestli je to přání podporované, nebo se mýlíš, anebo dokonce zjistíš, že si to vlastně nepřeješ.

Asi se shodneme na tom, že problém je něco, co vnímáme jako nežádoucí v našem životě. Co tam nechceme mít ...ani vidět, ani slyšet. Vytváří zádrhel, překážku v doposavad plynoucím toku. Jak se k tomu můžeme postavit?

Lidské tělo je zranitelné a stejně tak naše psychika. Když máme zranění na těle, tak ho jednoduše ošetříme a necháme ránu zahojit. Ale v případě zraněné duše, jsme často bezradní. Jak je to možné? Přitom jde o stejný princip.

Někdy tápeme a nejsme si jisti, jakou cestou se vydat. Jindy zas o něco usilujeme, ale přesto se nedaří. Dokonce se objevují nezdolatelné překážky a my čelíme vnitřním konfliktům. Jak se tedy vyznat v sobě a jak si přeložit řeč životních situací?

Každý jsme jedinečný a přišli jsme si do života něco konkrétního prožít. Během našeho vymezeného času si přejeme něco poznat, pochopit a také se projevit. Často se ale stává, že jsme tolik normalizovaní společností, že se svému životnímu plánu a úkolu můžeme vzdálit.