Jak žít svůj životní plán

04.04.2017

Každý jsme jedinečný a přišli jsme si do života něco konkrétního prožít. Během našeho vymezeného času si přejeme něco poznat, pochopit a také se projevit. Často se ale stává, že jsme tolik normalizovaní společností, že se svému životnímu plánu a úkolu můžeme vzdálit.


Naše vnitřní navigace

Pro případ, že bychom snad opravdu sešli z naší cesty, jsme naštěstí vybaveni vnitřní navigací, která nám spolehlivě a citlivě ukazuje směr. Jsou to naše emoce, pocity, tušení, myšlenky, fyzické tělo a prostě celý organismus. Pokud nám nestačí naše vlastní informace nebo je dokonce ignorujeme, tak na to máme lidi z blízkého okolí, aby nám zrcadlili, co se v nás děje. A  za všechno mluví životní situace a celkový obraz života.

Jaké jsou příznaky, že je něco špatně?

  • úzkosti, deprese
  • pocity prázdnoty a nenaplnění
  • nespavost, nervozita
  • pocit marnosti života
  • fyzické nemoci


A co když nám výše popsané nestačilo k provedení změny?

Pak má život ještě v rukávu silnější události určené k probuzení a uvědomění, že nežijeme sebe. Může jít o výraznější otřesy jako je ztráta zaměstnání, přátel nebo vztahů. Nehody, nemocnice, izolace. Ale proč zacházet tak daleko? Lepší bude včas vyslyšet volání a nescházet z cesty.




















POUTNÍKOVA CESTA A GENIUS LOCI

Přečíst ukázku z knížky



Jak tedy žít svůj životní plán?


Vlastně je to velice jednoduché. Hledat v tom složitosti je ztráta času. Stačí být naprosto pravdivý, autentický a vždy sám sebou, ať je to cokoliv. Hlavně se nebát vybočit z řady.

Mít odvahu a dovolit si být jiný

Kdykoliv se totiž budeme snažit přizpůsobit názorům většiny, kdykoliv se budeme snažit být "normální", kdykoliv se budeme snažit o cokoliv, čím nejsme a je nám to obyčejně proti srsti, tak to není dobré. Konáme tak násilí na sobě.

V každém z nás je takový vnitřní hlas, nazvěme ho vnitřní kritik. A ten se snaží cenzurovat a kritizovat naše skutky, ale dokonce i myšlenky a emoce. Kolikrát se na sebe zlobíme, že jsme něco "příliš" nebo naopak "málo". Zakazujeme si naše pocity a dokonce se za ně často stydíme. A přitom právě toto "není normální"!

Představme si takového člověka, který se tímto způsobem otočil k sobě zády. Může se jmenovat třeba Lucie. Narodila se jako veselá a dynamická holka. Vždycky věděla, že chce cestovat a poznávat nové lidi. Ale časem ji upozornili na to, že se příliš hlučně směje a je do všeho moc hrr. Postupem času se naučila umírnit a byl klid. Už nikomu nevadila. To bylo poprvé, kdy sama sebe zakřikla. Nejraději si listovala světovým atlasem a sledovala cestopisné dokumenty. Snila o tom, že se odstěhuje z rodné malé vesničky do většího města. Potřebovala více vzruchu a zažívat společenské aktivity. Rodina však měla s jejím životem jiné představy.

životní plán v sobě často obsahuje překážky

Lucie má svobodnou volbu. Může se nechat ve své cestě překážkami zastavit, přizpůsobit se přání okolí a odžít svůj život nedobrovolně jinak. Časem mohou přijít lehké úzkosti, závislosti nebo třeba nemocná kyčel s následkem kulhání. Nebo to nevzdá a podnikne kroky, o kterých ví, že ji učiní šťastnou.


Být sám sebou

Být sám sebou je leckdy docela těžké. No není to paradoxní?

 V cestě stojí překážky, názor většiny, požadavky společnosti, touha po přijetí do skupiny. Tak moc se snažíme o přijetí do smečky, až se z nás stane šedá myš ztracená v davu, která nakonec úplně zapomněla kým je a kam jde.

Cesta zpátky k sobě vyžaduje odvahu a schopnost čelit odpůrcům. Vydržet případné posměšky nebo odsuzování. Být zodpovědný za svůj život a vzít si ho plně do svých rukou. Náš život je jen náš a nikoho jiného. 

Jak se to naučit?

Vyžaduje to každodenní sebekontrolu vlastní pravdivosti, ale se zásadou nikomu neškodit, ani sám sobě.

  • každá emoce je naprosto v pořádku. Je pro mne cennou informací o tom, co cítím, co se mi líbí a co mě rozčiluje.
  • každá má potřeba je skutečná a vyžaduje si naplnění.
  • touha ukazuje směr.
  • instinkt a intuice mě varuje nebo pobízí.
  • na co myslím, čím se zabývám je a zároveň dále vytváří mé nastavení.

Znovu se na sebe naladit a dokázat se respektovat. Zabývat se sebepoznáním. Se zájmem se pokusit zjistit, co jsem za člověka. Všechno je v pořádku. Temperament extroverta se nemusí nutit do tichého rozjímání. Myslitel nemusí podávat velké sportovní výkony. Člověk s hvězdným založením se nemusí přetvářet do skromného v koutku. Proto následujme své přirozené tendence a vlohy - tam se skrývá životní úkol.

Krása je v jedinečnosti a dohromady se báječně doplňujeme. 

A malé cvičení na závěr. Pokuste si představit, že jste již na konci svého života. Ohlížíte se zpět a děláte si takové malé zhodnocení. V tuto chvíli již určitě víte, co bylo největší prohrou a co největší radostí. 

Co by vás nejvíc mrzelo, že jste nestihli nebo nedokázali? A co by způsobilo pocit zadostiučinění, že ten život stál za to a byl plně využit?



Autorka textu: Monika Micajová

Konzultace - průvodce sebepoznáním a spoluúčast při orientaci v životních situacích.

Vyznat se v sobě, je stejně důležité, jako chápat řeč života. Cesta je cíl.


Další články:

Tvořivá síla je tou, co stvořila vesmír a tvoří ho nadále. Zrovna tak stále tvoří i skrz člověka prostřednictvím jeho myšlenek a činů.

Nejdřív bych se ráda pozastavila nad tím, jak vzniká nadváha. Naše těla jsou přirozeně stavěná na normální štíhlou a zároveň silnou podobu. Co s nimi časem uděláme, je naše práce. Ale když už se nám to stane, tak cesta zpět může být jednoduchá a příjemná.

Jsme pozoruhodné bytosti, máme však jednu zvláštní vlastnost. Dovedeme si mnoho věcí nalhávat. Překrýváme často pravdu jako "pokrytci". Dokonce tak, že sami nevíme, co vlastně cítíme. To ale vůbec nevadí, protože k tomu máme úžasný nástroj - naše tělo.

Všimli jste si někdy, jak působí vaše nálada na ostatní lidi a vůbec na váš den? Je očividné, že naším osobním vyzařováním si můžeme přivést do života štěstí a naopak stažením se, ho od sebe odpuzujeme.

Je možné, že si něco přeješ, co se ti v životě nedostává. Vyzkoušej si malý experiment. Prověříš si, jestli je to přání podporované, nebo se mýlíš, anebo dokonce zjistíš, že si to vlastně nepřeješ.

Asi se shodneme na tom, že problém je něco, co vnímáme jako nežádoucí v našem životě. Co tam nechceme mít ...ani vidět, ani slyšet. Vytváří zádrhel, překážku v doposavad plynoucím toku. Jak se k tomu můžeme postavit?

Lidské tělo je zranitelné a stejně tak naše psychika. Když máme zranění na těle, tak ho jednoduše ošetříme a necháme ránu zahojit. Ale v případě zraněné duše, jsme často bezradní. Jak je to možné? Přitom jde o stejný princip.

Někdy tápeme a nejsme si jisti, jakou cestou se vydat. Jindy zas o něco usilujeme, ale přesto se nedaří. Dokonce se objevují nezdolatelné překážky a my čelíme vnitřním konfliktům. Jak se tedy vyznat v sobě a jak si přeložit řeč životních situací?

Každý jsme jedinečný a přišli jsme si do života něco konkrétního prožít. Během našeho vymezeného času si přejeme něco poznat, pochopit a také se projevit. Často se ale stává, že jsme tolik normalizovaní společností, že se svému životnímu plánu a úkolu můžeme vzdálit.