Kniha


Anotace:

Zabývali jste se někdy širšími rozměry tohoto světa? Že ne? Ani Jakub nad tím donedávna nepřemýšlel. Avšak potom přišlo volání. Noční snění a vize ho provedly proměnou, ale také tvrdými zkouškami a vlastní katarzí. Vydává se na cesty svým nitrem a přináší nám odtud poselství, které ztvární uměleckým nadáním. Prolínání realit se tak stává skutečností. Je materiální svět, tak jak ho známe, opravdu to jediné, nebo jsme součástí mnohem většího celku s duchovním rozsahem?

Metafyzický příběh obyčejného současného člověka, jehož bytostné Já vnáší do světa forem svá poznání, nám dá nahlédnout za oponu běžných jevů a zve nás do oblasti rozšířeného vědomí. Ukazuje se, že způsob, jakým promlouvá absolutno, není tak vážný, jak se zdálo. Naopak volí až pohádkově hravé a snové symboly.


Knížku lze koupit ve většině knihkupectvích a e-shopech, nebo u mne.

Vydalo Nakladatelství Černý Drak

Ilustrace Kristlof

160 stran, brožovaná

malý formát 11 x 16,6 cm

Cena: 180 Kč


Filozoficko-psychologický román/novela ze současné Prahy. Dotýkající se témat - duchovno, mystika, psychospirituální krize, šamanismus, fantasy, poezie, pohádka, ekologie.

Knížka je o prolínání vrstev reality a cestování mezi světy. Popisuje duchovní proces proměny na způsob šamanské iniciace nebo podle C. G. Junga proces individuace na cestě k bytostnému já.

Vzniklý text je výsledkem mého osobního zkoumání i prožití dané problematiky. Má nezvyklou stavbu, kde se odehrává více úrovní najednou. Obsahuje v sobě náboj, který má na člověka vliv. 


Líbila se Vám knížka? Napište.



Ukázka z knihy:


"Život je jako loď. Pluje v oceánu nevědomí.

Mezi lodí a mořem proudí neustálý dialog a vzájemný vliv."


Pojď poutníku a zapoj se do života. Vstup na svou loď a pluj, povedu tě. Budeš hledat správné cesty, budeš se mýlit i objevovat. Nakonec začneš hledat sám sebe a tajemství. Sebe můžeš nalézt snadno, nebo také po dlouhých útrapách a bouřích. Tajemství je možno se jen letmo dotknout.

Poutník, loď i moře jsou z téže látky jako jsou sny.

Poutník neví, že je lodí i mořem.

Poutník neví, že sní sen.

Netuší, že je hádankou, která sama v sobě obsahuje odpověď.


Život je nesmírně krásný.

Je totiž celý, celý živý.



1. kapitola
Otevření brány

Slunce rozlilo svůj svit a začalo ráno jednoho dalšího, obyčejně neobyčejného dne. Každý si tak může prožít jedno malé dějství, než světlo pomalu zmizí a ustoupí tmě noci. Obracíme tak stránku po stránce knihy našeho života.


Jakub toho dne vstal brzy ráno a podíval se z okna. Měl nejasný pocit, že je dnes něco jinak, nějaká změna ve vzduchu. Pomalu vypil svůj ranní čaj a přemýšlel, jaké plány a povinnosti ho čekají. A protože byl krásný letní den, rozhodl se vyjít trochu dřív a projít se. Šel pěšky a cestou pozoroval život v ulicích města. Sbíral totiž inspiraci pro svůj nový obraz. Již chvíli měl jisté vize, které se objevovaly i ve snech, ale potřeboval si některé detaily ujasnit a promyslet. Usedl na břeh Vltavy nedaleko od železničního mostu a díval se na plynoucí vodu, klidný pohyb labutí a létající racky. Viděl tu dokonalost a harmonii. Jako by se vše utvářelo podle matematického vzorce. Kdyby v jakýkoliv moment tuto scenérii zachytil, byla by kompozičně vyvážená. Již dávno si všiml, že velký architekt vytvořil své dílo ve zlatém řezu a v řádu pro oko neviditelných linií. Byl přesvědčen, že chaos neexistuje. Rád na tomto místě sedával a vnímal kontrast se světem lidí s ruchem městského života.
   Z přemítání jej vyrušil telefon, volala přítelkyně. "Ahoj Veroniko... ano určitě přijď, rád tě večer uvidím..." Ještě chvíli se zasnil a pokračoval v cestě do práce.


***


Veronika přišla právě včas a jako vždy jí svítily její bleděmodré oči. Měl ji rád. Její vnímání světa ho bavilo a vzájemně se doplňovali, i když se znali jen krátce. Povahu měla od přírody veselou a zároveň hloubavou. Zajímavá kombinace. Měli jeden společný rys, a to smysl pro krásno, jak tomu říkali. Nekonečné hodiny mohli diskutovat o umění, designu nebo s úžasem procházet pražské ulice a obdivovat architekturu starých staveb a kouzlo tmavých zákoutí. Stejně tak šťastní byli v lese nebo na louce, kam unikali ve volných dnech, aby se dostali z města.
"Dnes jsem měla náročný den," hlásila už ze dveří. Políbila Jakuba a klesla s úlevou na židli.


Mezitím, co chystali společnou večeři, se dalo do deště a kapky zprvu jemně poklepávaly na okna. O chvíli později se ozval první burácivý hrom a začala bouřka. Blesky protínaly oblohu v rychlém sledu. Ještě pozdě v noci pozorovali oknem tanec živlů a světelné divadlo. Nemohli se odtrhnout od fantastické podívané.

    "Někdy přemýšlím o smyslu života a o čem to tady všechno je," promluvila do ticha Veronika.           "Ale když vidím tu sílu, tak je život až průzračně hmatatelný. Jako kdyby tady vždycky byl," ještě potichu říká a tiskne nos na okno.

"Dotek absolutna," podotkl Jakub. Tato bouřka působila nezvykle silným dojmem.
Ještě chvíli mlčky sledovali dění za okny z bezpečí domova. Výbuchy hromů však nepřestávaly celou noc a vytrhávaly je ze spánku.


***

Dobří vědí, kudy jít. Moudří vědí proč.

Jakubův život byl do této chvíle poměrně jasný, přestože plný zvratů. Dokázal se se vším nakonec vypořádat a z každé vzniklé situace si odnášel ponaučení. Nebo včas rozpoznával změnu směrování. Vzhledem k tomu, že se věnoval umění, byl vždy blízko své duši a vnitřní fantazii, která jeho cestě dávala širší a hlubší rozměr. Snažil se postupovat vědomě a studoval život, aby mu mohl co nejlépe porozumět.
    I tenkrát, když upadl do depresí. Přišly nečekaně a plíživě. Otrávené myšlenky a pocity hned jak ráno otevřel oči a neopouštěly ho celý den. Musel nakonec odejít ze zaměstnání, přestěhovat se a začít pracovat na volné noze. Když vykonal potřebné změny, tak se tíživé stavy pomalu vytrácely. Ale trvalo to téměř rok, než se dal do pořádku.
    V té době začal intenzivně sledovat své sny. Pečlivě je každý den zapisoval a podroboval důkladnému zkoumání. Postupně se naučil rozumět symbolickému jazyku snů a nevycházel z údivu, jak přesné a hodnotné podněty dostává ke svému bdělému životu.
    Rád by věděl, co je to za zdroj, který s ním tímto způsobem v noci komunikuje a mluví k němu přímo a na tělo. Vyjadřuje se k běžným situacím a zároveň komentuje jeho vnitřní vývoj. Naučil se klást otázky, nabízet potenciální volby svých rozhodnutí a v noci dostával odpovědi nebo geniální navigaci pro své další kroky. Tento zdroj jednou laskavě upozorňoval na věci budoucí a rozprostřel před něj události následujícího dne, které měly nějaký význam. Jindy tvrdě zasáhnul, či vytvořil žádaný otřes v podobě noční můry, případně katastrofických scénářů. V případě nepochopení sdělení se sen trpělivě opakoval nebo měnil svůj způsob vyjádření do té doby, než byl správně rozklíčován a přijat.
    Řada snů se stala námětem pro obrazy, z kterých jasně vystupovala snová fantazie a hravost. Byl okouzlen olejomalbou a kresbou a ztvárnění svých bohatých představ se věnoval často a rád. Ale nespěchal a s každým novým obrazem si pohrával tak dlouho, dokud dílo nepovažoval za úplné.
    Dosud netušil, že dnešní den otevřel bránu novým událostem, které otočí jeho životem zas o kousek dál.
    Této noci se mu zdál živý sen. Do svého velkého sešitu si zapsal:
   Obrovitý netvor, něco mezi hadem a lochneskou, otevírá doširoka svůj chřtán a vrhá se na člověka. Začíná požírat cosi, co tvoří jakýsi obal okolo těla. Člověk zůstává obnažen a začíná trpět. Vidí to, co bylo dosud skryto.

Probouzím se z tohoto divného snu. Výjev je děsivý, ale překvapivě nejsem otřesen, ačkoliv to otřesné je. Potom ještě usínám, ale už jen napůl. Celý následující den se mi dojem ze snu stále vracel. Jinak je mi normálně, až na to, že cítím podivnou vnitřní nepohodu. Neumím to jinak vyjádřit. Ale jakkoliv byla vize děsivá, ten zloduch na mě působil jako dobroduch. Přesto ten muž začíná trpět. Chtěl bych do toho více proniknout.
    Hodně poslední dobou nad sny přemýšlím a kladu si neodbytnou otázku - pokud ke mně promlouvá určitá inteligence, nebo prostě jednoduše mé vědomější Já ve snech, proč čekat vždy na další noc a doufat, že si sen nejen zapamatuji, ale také mu porozumím?
    Určitě musí existovat ještě jiný přímější způsob, jak se dostat k informacím. Takové vědomé snění, prostě snění při vědomí. Jsem přesvědčen, že svět je jen jeden, má pouze víc vrstev. Místo, z kterého přicházejí sny, mluví v obrazech. I náš svět, kterému říkáme realita, je složen z obrazů. Jen my ho dáváme do slov, do lineární přímky času a ohraničujeme prostorem. Proto ztrácíme schopnost celkového pohledu. Například, když si představím takovouto scenérii:
    Na potemnělé obloze plují namodralá mračna. Vtom prolétá hejno ptáků a rovnají se do seskupení. Slunce je již za horizontem a probleskují poslední paprsky světla.
    Tato podívaná ke mně může promlouvat symbolicky, každopádně mám z ní jistý dojem. Toho využívají například tvůrci filmů pro vyvolání určité nálady. Není třeba nic vysvětlovat.
    Jiný pocit máme z pohledu na hrající si koťata a jiný z rvačky na ulici. Tímto způsobem k nám život neustále mluví. My si toho často ani nevšimneme. Považujeme okolní dění za náhodu, která s námi přece nemá nic společného. Jeví se mi, že se mnou souvisí naprosto všechno a každý děj, kterého jsem svědkem, vypovídá o tom, co je ve mně. Neboli o celém obrazu, v kterém se nacházím a kterým jsem. Ačkoliv úroveň snů, vizí, vhledů nebo fantazií a našich myšlenek jsou utkány z jemnější látky, než hmotná rovina a zprávy odtud jsou vyššího charakteru, přesto jsme součástí jednoho snění, či iluze.


Sním jen když spím, nebo sním i když bdím?
Jsem sen, který se mi zdá?

***


Další dny se Jakub necítil příliš dobře. Připadal si dezorientovaný a ztrácel pracovní elán. Věnoval se svým grafickým návrhům a spoustu času tak trávil u počítače. Ale nemohl se zbavit dojmu, že to nemá smysl a pociťoval marnost svého počínání. Jako robot vykonával běžné denní činnosti. Po večerech si kladl otázky týkající se dalšího směřování. Jako by měl něco změnit, ale netušil, co.


"Co se to s tebou děje?" zeptala se jednou v podvečer Veronika.
    "Nevím, asi nic. Jen mě nic nebaví a připadám si nicotný," odpověděl rezignovaně a lehnul si.
    "Všimla jsem si, žes začal pracovat na dalším obraze," snaží se ho povzbudit.
    "Nemůžu s ním pohnout z místa, čekám na inspiraci..." odvrátil oči a líně se protáhl.
    "Připadáš mi bez nálady skoro týden. Třeba to bude jen tím počasím," uklidňuje ho.
    "Stále mám před očima ten sen s netvorem. Navíc mi nejde do hlavy, co to pro mě znamená. Ale pravdou je, že se mi od té chvíle nedaří. A odešel mi jeden důležitý klient. Víš, kladu si otázku, co bylo dál. Jak by ten sen mohl pokračovat. Ale od té doby se mi už nic nezdálo," řekl vyčerpaným hlasem a šel ke stolu. Otevřel zásuvku a vyndal svůj sešit.
    "Ještě jsem ti asi neukazoval tu kresbu," podíval se na Veroniku a nalistoval stránku s obrázkem.
Zatímco si výjev prohlížela, Jakub přecházel sem a tam po místnosti a přemýšlel.
   "Už to mám," zastavil se a soustředěně nakrčil čelo. "Potřebuji si s ním promluvit. Mohu vizi oživit ve své fantazii a vstoupit do ní!" říká si polohlasně spíš pro sebe.
    "Stejně je to neskutečné, jak se neskutečné stává skutečné," poznamenala Veronika stále hledíc na ztvárněnou příšeru na obrázku.


Poutník proniká do nových světů. Co tu pohledáváš cizinče?

Ještě tu noc se Jakub posadil na balkon a zavřel oči. Pohroužil se do sebe a vyvolal si ve svých představách, co nejpodrobněji, celou scenérii snu. Viděl člověka a jeho děs v očích, když se přibližoval velký netvor. Zrovna se pomalu připravoval na svůj útok a rozevíral chřtán, když Jakub jako poutník vstoupil do snového děje a zvolal: "Počkej! Proč to děláš, proč ubližuješ tomu muži?"
    Netvor se jen zlostně podíval stranou a zasyčel. Neměl v plánu nechat se vyrušovat od svého záměru. Poutník přistoupil blíž a trval na své otázce. Dívali se vzájemně do očí a netvor udělal výhružný krok dopředu.


    "Co tu pohledáváš a proč se ptáš? Kdo jsi?!" zachroptěl.
    "Ty jsi můj sen, a proto si zde můžu dělat, co budu chtít," dodává si Poutník odvahu.
    Netvor se jen chraplavě zasmál a pokračoval zpátky směrem k vystrašenému muži, ale ještě se otočil a promluvil: "Mám tu svou práci. Myslíš, že mě baví strhávat z vás to hrubé, co na sobě nosíte? Jen já se umím vypořádat s tím balastem, který brání projevu vaší přirozenosti. Je to má ochota spolknout, pozřít a strávit to nejtěžší, abyste se mohli dál vyvíjet. Vás by to postupně zabíjelo pomalou smrtí. A nikdy byste se sami nedostali ke své podstatě. Svou prací vám jen urychlím a usnadním cestu. Zda budete trpět? Ano, budete a ve své nahotě konečně uvidíte to, co jste skrývali. Sami jste si vytvořili ochrannou masku lží a pokrytectví. Děláte to tak dlouho a moc, až se z vás stalo kamení! A jste to vy sami, kdo nyní voláte znovu po životě. I ty jsi mě zavolal."
    Vtom se bez dalšího váhání vrhl na svou kořist a vykonal své dílo. Poutník pohlédl na to, co zbylo z muže a s hrůzou zjistil, že se dívá sám na sebe. 


Otevřel oči a otřásl se. Mráz mu projel celým tělem. Chvíli se jen díval před sebe a nechával v sobě doznít, co právě zažil při setkání s příšerou. Potom pochopil, že se má podvolit tomu, čemu se tyto dny vnitřně vzpíral. Přestal se bránit přirozenému dění. Všechno na světě umírá a znovu se rodí. Život je neustálý pohyb. Kdo ustrne na jednom místě, zkamení. Ačkoliv přímo nerozuměl, co se stalo, dal svolení ke změně. Kdo se brání změně, brání se životu.


V noci se mu špatně spalo, stále se budil. Ráno vstal zničený a bez energie na nový den. Díval se dnes na svět, jak za nějakou clonou. Nebe bylo bledé, lidi mu připadali zamračení a chovali se neomaleně. Zahlédl se v odraze výkladní skříně a uviděl sebe jako zasmušilého muže. Vypadal stejně jako ten šedý dav okolo. V ničem se od nich nelišil. To ho naštvalo ještě víc. Vtom se ozvalo prudké zaskřípění brzd a kousek od něj zastavilo auto. Vyběhl rozzuřený řidič a křičel na chlapce, který špatně přecházel silnici. Použil výběr těch nejvulgárnějších označení. Vzbudilo to zájem chodců, kteří zděšeně hleděli a pár z nich komentovalo situaci. Rozdělili se na dva tábory. Jedni byli na straně rozčileného řidiče, který byl podle nich v právu. Ti druzí litovali kluka, že se na něj vylil takový vodopád zlosti. Pomyslel si, že svět je temné místo a v lidech zloba. Pokračoval dál nevrle po své cestě ulicí. Na nikoho se nedíval, sám ve svém světě, a přemýšlel:


Jak mohu malovat, když je svět tak pochmurný? Chtěl jsem zaznamenat krásu, ale žádnou nevidím. Proč není na světě jenom radost? Proč kazí svět temnota? Snažím se být většinou laskavý a jsem přesvědčen, že negativita je zbytečná. Proto ji odsuzuji i když někdy také cítím zlost nebo jiné špatné pocity. Ale nyní mám v sobě přímo nevraživé myšlenky. Co s tím?
Začal se mu v hlavě odvíjet vnitřní dialog: 


Laskavý: "Lidé by se k sobě měli chovat přívětivě."
    Nevraživý: "Za každých okolností? Hrubě nesouhlasím. Víš jak by to potom dopadlo? Když se někdo chová jako hulvát, tak se musíš bránit. Jinak taky můžeš skončit špatně."
     Laskavý: "Mám rád, když jsou věci pěkné."
    Nevraživý: "A já mám rád, když se věci vyvíjejí a jsem ochoten pro to něco udělat. I když se to druhým nebude líbit."
    Laskavý: "A co obyčejná lidská slušnost? K čemu jsou nám války a konflikty? K čemu nám je šedé nebe, mlha, bouřka? Na co je dobré tlení, rez a hnití?"
    Nevraživý: "Rozumím ti, ale uvědomuješ si vůbec, že jsi proti pokroku? To, o čem mluvíš, je přirozený vývoj věcí, který spěje ke změně. Každá proměna v sobě obsahuje nejdřív smrt a bolest. Něco se musí rozložit, aby se to složilo jinak. Něčím nebo někým je, sem tam, nutno zatřást, aby se dala stagnace do pohybu. A občas je něco potřeba skutečně rozbít, když je to nefunkční."
    Laskavý: "Destrukci nazýváš přirozeným vývojem věcí? Také ti rozumím, co se mi snažíš říct. Ale jsem přesvědčen, že pro vývoj není třeba špatných dní, probdělých nocí, hloupých lidí, bolavých zad, zkaženého ovoce... Proč ničit to, co stvořitel stvořil?"
    Nevraživý: "Vypadá to, že jsi nepochopil, že stvořitel je zároveň i ničitel, protože je vším. Je dnem i nocí, je nemocí i zdravím, životem i smrtí. Kde je destrukce, je i konstrukce. Nalézáš se ve světě protikladů, které se neustále ovlivňují, posouvají i mezi sebou soupeří. Vytvářejí vzájemnou hru barev. Jsou energií a hnací silou pro dění. Protiklady tvoří a proměňují hmotu, vše živé a neživé. Popřeš-li jednu část stvoření, nemůžeš žít naplno svůj život."
    Laskavý: "Něco na tom bude. Nevím, proč jsem v sobě tvůj hlas popíral. Nakonec to, co říkáš, dává určitý smysl."
    Nevraživý: "I já musím uznat, že oceňuji tvou laskavost. Často jdu na věci příliš zhurta. Ale stálo by za zamyšlení, zda laskavost, kterou se prezentuješ, je vždy z dobra věci. Jsi si jistý, že za ní není skryta manipulace nebo touha po přijetí? Žádný druh pokrytectví není v pořádku. I kdyby se tvářil jako dobro, není to dobro."


Já: "Dosud jsem byl jen dobrý, ale ještě jsem se nestal moudrým."


***


Zdá se, že Jakub trochu začíná chápat. Všímá si, že je v něm obsaženo dobro i zlo, stejně jako ve světě. Vzájemně tak tvoří celek. Ale co mu stále zní v uších, je možné pokrytectví laskavého. Toto si nikdy dřív nepřipouštěl.



2. kapitola
Příprava na smrt
Mám mnoho důvodů myslet na zítřek.
Dnes je mým důvodem dnešek.

Je sobota a město tepe pomalejším tempem. Sluneční svit láká ven a mnoho lidí podniká výlety a procházky. Jakub s Veronikou se rozhodli projít si Letenské sady a spočinout mezi starými vzrostlými stromy. Vydali se tedy na levý břeh Vltavy. Již z dálky je vidět široká masa zeleně, která láká k návštěvě. Do parku vešli platanovou alejí a pokračovali směrem k Letenskému zámečku. Místo jako vždy vyzařuje svou poklidnou atmosférou. Lidé odpočívající na lavičkách, hrající si děti i dospělí a za tím vším neustávající zpěv ptáků ve větvích stromů. Letní pohoda a radost je ve vzduchu, jako by i kaštany zpívaly ódu na život.
     Na chvíli ulehli do trávy, aby si odpočinuli a mohli v klidu rozjímat.
  "Chodívali jsme sem, když jsem byla malá," vzpomíná Veronika. "Nejlepší byl kolotoč. Měl neuvěřitelný kouzlo. Dodnes slyším tu hudbu z orchestrionu. Přenesla člověka do jiných světů. Vidím se, jak sedím na velkém koni a cítím, že jsem důležitá. Pamatuji si, jak jsem snila o tom, kým jsem a kým ještě budu. Škoda, že se můj sen ztratil," zasmušila se nakonec Veronika a dívá se někam do dálky.
    "Ale vždyť máš dobrý život," namítá Jakub.
    "Ano, ale zdaleka to nejsem já. Vybavuji si ten pocit bytostného štěstí. Radost z bytosti, kterou jsem. Ale teď už nevím přesně, kdo jsem."
    "Téma, o kterém mluvíš, je problém lidstva, nejen tvůj. Aspoň se mi to tak jeví. Možná se máme ztratit a znovu se najít," řekl zamyšleně Jakub a pohrával si přitom se stéblem trávy.
Dostali žízeň, tak se pomalu přesunuli do zahradní restaurace. Posadili se hned u zábradlí s úchvatným výhledem na město. Pozorovali řeku s množstvím mostů.
    "Napadá mě, že je Praha Vltavou rozdělena na dvě poloviny, jako mozkové hemisféry. Nebo prostě na mužskou část s Pražským hradem a ženskou s Vyšehradem," uvažuje nahlas Jakub.
    "Zajímavé. Můžeme to pojmout podle klasika - Montekové a Kapuleti. Ne, že by byly oba břehy ve sporu, ale Romeo a jeho rod Monteků může představovat jangovou část města a Julie s Kapulety jinovou," rozvíjí jeho teorii Veronika.
    "Jo, to není špatné. A jak známo, mezi mužským a ženským principem se vždy rozvíjí zajímavá hra protikladů," filozofuje ještě Jakub a pobaveně si pohrává s představou Romea, jak vyhlíží přes řeku Julii.
    Chvíli pozorovali otevřené panorama a pak pokračovali procházkou až na Hradčanskou. Byl už skoro večer, když se vydali zpátky domů "ke Kapuletům".


***


Letní dny rychle ubíhaly a bylo již dávno po slunovratu. Jednou večer byl Jakub sám doma a četl si. Patrně na chvíli u knihy usnul, protože se prudce a s leknutím probouzí z živého snu:
Ocitám se na rozlehlé louce a procházím se. Nějak si uvědomuji, že je to louka mého života. Je mi dobře. Náhle se bez varování zjevuje lev, který se řítí mým směrem. V okamžiku se na mě vrhá a uhryzává mi obličej. Nejdřív ho rozkousal a pak s hnusem vyplivl. V tu chvíli začíná hořet. Je v jednom ohni. Z hlavy se mi řine krev a lev hoří. Vidím ale, že oheň ho nespaluje. Řve na mě, ať se neodvracím, ale dívám se na něj. Ptá se, co vidím. Vůbec nevím, co říct. Po pár chybných úvahách, říkám, že svoji sílu. Ano. V tu chvíli pomalinku přestává hořet a bez ohlédnutí odchází z mé louky. Je mi strašně. Objevuji na louce studánku a dívám se do ní. Místo mého obličeje je lví tvář.

Jakub sedí na gauči a nemůže se vzpamatovat. Je v šoku, sen byl příliš skutečný. Zpočátku vůbec nic nechápe. Později si ke snu zapsal:
    V prostoru mého života existuje síla. Ale vzhledem k tomu, že ji nevyužívám, ale uplatňuji jen svou vnější masku, tak na mě útočí. Tvář, kterou nastavuji světu, je falešná a já se s ní dokonce identifikoval. Lev mi jasně ukazuje, jakou silou disponuje a donutí mě uvidět pravdu. Dále sen nabízí řešení. Spojit se s divokou kvalitou mého Já a nebát se sám sebe. Ale jak to udělat? 


Strach chvíli vládne nad jeho myšlením. Avšak nakonec se rozhoduje do snu znovu vstoupit a situaci, která tak naléhavě promlouvá, více prozkoumat. Uvolnil znovu své tělo a mysl a prohloubil vědomí.


    Jakmile vcházím na louku, tak se po mně okamžitě vrhá lev a chce mě celého pozřít. Tentokrát se tomu bráním. Lev to opakovaně zkouší a já ho vždy silou vůle zastavuji. Je však příliš rozzuřen a nepřestává útočit. Napadá mě mezi nás vystavět plot, něco jako mříž.
    "Proč to chceš udělat a o co ti jde?!" volám na lva již skrze bezpečí mříže.
   Strašně se zlobí: "Stále hraješ jen jakousi roli a vytváříš si okolo sebe ochranný štít. Chceš nějak působit a bojíš se zranění, a tak utíkáš do bezpečí nijakosti. Snažíš se mít klid, proto raději předstíráš, že jsi chytrý, vtipný a milý. Mlčíš, když se máš projevit a mluvíš, když máš mlčet. Žiješ pod neustálou sebekontrolou. Jako člověk bez svých potřeb - neříkat pravdu, nebýt sám sebou. Snažíš se působit jako příjemný bezúhonný soused, bezproblémový chodec na ulici, nekonfliktní obchodní partner, milující muž, šikovný syn... Již skrytě tušíš, že tě čeká velké dílo, čekáš na inspiraci. Tímto sebeochranným a zároveň sebepoškozujícím způsobem, ten obraz nikdy nenamaluješ! Má vzejít z tvé duše, z rozměru, který tě přesahuje. Pokud chceš žít a tvořit, tak ustup stranou. Musíš zemřít dřív, než zemřeš!"
    Pochopil jsem a z vize louky vystoupil.

Tu noc již nespal, ale seděl na balkoně a civěl do tmy. Hlavou se mu honily neodbytné myšlenky. Jedna vzpomínka střídala druhou. Objevovaly se jako mozaika různé zážitky ze života. Následovaly rychle za sebou. Jednotlivé krátké úseky viděl ve své pravdě tak, jak skutečně byly. Ne tak, jak si shovívavě namlouval. Jako by někdo strhnul závoj na zrcadle a on viděl svou skutečnou tvář. Ponořil se do sebereflexe a zjistil, že není tím, kým si myslel, že je. Vidění sebe sama byl hrozný zážitek. Zjistil, že jeho úmysly byly často egoistické a nečisté. Viděl, jak se usmívá, jen proto, aby něco získal, ne proto, že by toho člověka měl rád. Zahlédl za svým úsměvem skryté opovržení a výsměch. Za pochvalou odsuzování. Za slibem lež. Za obdivem závist. Za skromností chtivost a pýchu. Za ukázněností poživačnost... Bylo mu ze sebe zle.
    K ránu již jen zběsile hledal, kdy byl alespoň trochu autentický. Vzpomněl si na své stinné stránky a negativní emoce, jako je zlost či vztek. Mnohokrát se v tomto směru krotil nebo potlačoval. Dokonce emoce vystavoval na odiv nebo jimi manipuloval a často vydíral.
    A co ctnosti? Jsou tam vůbec nějaké? Snad jediný pravdivý cit byla láska. Kolik lásky bral a kolik dal? Dá se láska vlastnit? Je žárlení láska? Miloval za všech okolností z podstaty lásky, nebo z pozice podmíněnosti? Takové a podobné otázky ho pronásledovaly, až jej dohnaly k pláči. Nemohl dále snést svou bídnost.


Upadl do hlubokého bezesného spánku, z kterého se probudil vyčerpaný. Několik dalších nocí probíhalo v podobném duchu. Jako když se propadá do víru hluboké katarze a psychického chaosu. Bez vlastní vůle ho cosi stahovalo dolů a nutilo sestupovat do zapomenutých a nepochopených částí jeho nitra. Cesta zdála se být nekonečná. Ale šel pevně a následoval, kam ho tma vedla.


Jakub si své silné prožitky zaznamenává do sešitu. Třeba mu to jednou bude dávat smysl:


Což jsem se již propadl do pekla nebo šílím? Kdybych měl fázi, co prožívám, ztvárnit v obraze, namaloval bych točité schody. Spirálu, kterou procházím pomalu níž a níž. Na každém stupni nacházím něco zapomenuté nebo skryté. Dané téma si prohlížím a zabývám se jím. Jakmile je to uviděno, tak záležitost může zmizet. A takto postupuji. Čím déle jdu, tím větší je tma. Někde tuším dno, ale zatím je v nedohlednu. Je dost možné, že tato propast ani dno nemá. Připadám si jako čistič. Je to až návykové, protože za každým dalším patrem jsem o kus lehčí. Možná je to cesta ke svobodě. Jsem si jistý, že na konci tunelu je světlo. Zatím není vidět, ale vím, že tam je. Jsem unaven a připadám si rozervaný. Ale kupodivu se v mých očích, přes ztrhanost rysů, občas objeví neznámá jiskra. Zároveň se snažím meditovat. Ale nejde mi se soustředit. Nemůžu najít klid a ztišit se. Takže každá meditace spíš podněcuje další témata a otevírá mi je. Nebráním se a čtu v nich jako v knize. Přemýšlím, proč v sobě tolik uklízím?
    Zvláštní je, že když už je ve mně ticho a dozrávám k přítomné bezpříčinné radosti, tak vždy přijde impuls zvenčí, který můj klid naruší. Nechtějí mi zaplatit grafiku, na které jsem dlouho pracoval. Lidé mi neodpovídají na pozdrav. Klient nepřišel na schůzku a ani se neomluvil. Hádka s Veronikou. Nepříjemná kritika od táty. Ztratil jsem klíče. Věci se mě nezvykle dotýkají. Vždy to připraví novou trýzeň a následnou úlevu, když problém překonám.
    Každou noc sleduji své sny a rozebírám je. Ale tím pádem se nevyspím a trpím nedostatkem odpočinku. Jindy zas nemůžu spát, probouzím se předčasně ráno po pár hodinách spánku a jsem naprosto bdělý, ač příšerně unavený. Hlavou okamžitě létají neodbytné myšlenky, jako by jen čekaly připravené, až procitnu. Tělem mi prochází elektřina a jsem jak pod vysokým napětím. Návaly horka a pak zas chlad. Vrtá mi hlavou ten zvuk, který slyším. Původně jsem si myslel, že je to lednice nebo jiný přístroj, napadla mě i wifi, ale vše jsem postupně vyloučil. Zní to jako nějaký signál.
    Každopádně stále se mi vrací ve vzpomínkách lev a louka. Cosi mě láká tam znovu vstoupit. Cítím se již trochu silnější. Možná dnes je ten správný den. Jdu se tam tedy vrátit.


    Po chvíli uvolnění se znovu objevuji na louce. Lev tam stále je za bezpečným plotem. Skáče na mříž a nepolevuje ve své zlobě.
    "Dej tu mříž pryč," vybízí mě.
Váhám a bedlivě sleduji situaci.
    "Tak pojď srabe!" nepřestává hecovat a šlehne po mně nenávistným pohledem.
    Říkám si, že to má asi nějaký význam. Nechávám proto mříž zmizet. V ten moment se po mně vrhá a jedním hltem mě celého pozřel. Ještě mi chvíli trčí nohy z jeho tlamy. Nastalo ticho. Už jsem na louce nebyl. Lev odešel o kus dál a lehnul si.
    "Co tady ještě děláš?!" zařval. A vyhnal z prostoru i mé vědomí. Odešel jsem. Cítím smutek a prázdno.


3. kapitola
Smrt

Připadám si neviditelný, nemůžu se zbavit dojmu, že mě lidé nevidí. Vyprchává ze mě život. Vím to, ale neumím to nijak vysvětlit. Konám jen ty nejdůležitější denní povinnosti. Jinak se mi stále hlavou honí zvláštní věci. Mnoho z toho si vyhledávám na webu a čtu množství knih. Zkoumám smrt.
    Něco se ve mně zároveň probouzí. Připadám si jako poustevník. Vnímám stromy a květiny jako bytosti. Můžeme spolu rozmlouvat. Někdy se dokáži neskutečně soustředit a vyladit na cokoliv. Stejně tak ale narůstá má zranitelnost. Jako když mi chybí ochranný obal. Cítím bolest ostatních lidí tak skličujícím způsobem, že mě to málem poráží. Když se s někým střetnu pohledem, tak do sebe nasaji jeho temnotu. A pak se z toho dlouho dostávám. Projevuje se mi to jako mučivá bolest. Děje se to samo, netoužím po tomto druhu prožitku, ale nejde to zastavit. Z toho důvodu se straním lidí a hlavně davů. Denně stíhám zachytit průměrně tři noční sny, které analyzuji a bádám nad významy. Objevuji jejich mnohavrstevnatost. Někdy mě ve snu navštěvují zemřelí příbuzní a prosí o pomoc. Nevím co s tím, ale nakonec je odvádím z míst, ve kterých uvízli.
    Neustále si kladu otázky, na které není odpověď. Proč tu jsem, kam jdu, jaký to má smysl, kdo jsem? Začíná se mi dávat dohromady můj život. Víc vnímám a chápu jeho jednotlivé etapy. Z odstupem času rozumím smyslu některých událostí. Ale přestávám rozumět současnosti. S lidmi se stýkám minimálně, ani Veroniku jsem už poslední dobou neviděl. Občas jsme si i domluvili schůzku, ale vždy se něco stalo a nevyšlo nám to. Už jsem si zvykl, že ve svém diáři škrtám jednotlivé plány a akce. Ještě, že mám nyní možnost pracovat z domova. Svou pronajímanou kancelář jsem pustil.
    Všiml jsem si, že počasí a já nejsme rozdílní. Když prší, tak zrovna i já mám období očisty. Někdy úlevné, jindy uslzené. Dny, kdy já a počasí máme slunce, je veseleji a nadějněji. Vítr nesnáším nejlépe. Nejhorší je vichřice, která na mém balkoně předvádí svou ničivou sílu. Vždy odvane to staré a přinese nové. Ale tříští mě to. Už se zabarvuje podzimní listí a padá ze stromů. Nikdy jsem si nevšiml hloubky té nádhery barev a vůní. Šel jsem ulicí a nemohl se nabažit zvuku šustění listů pod nohama. Připomíná mi to jasné vzpomínky z dětství, kdy jsem dokázal bděle vnímat všemi smysly najednou. Někdy mi v srdci znějí balady a psal bych poezii na život. Otevírám se nezměrné lásce, o které jsem dřív neměl ani ponětí. Jindy zmírám v krutých bolestech, cítím zlost a nevidím žádné východisko. Paranoidně uvažuji o spiknutí. Občas u mne stojí muž v kápi s dýkou nad mou hlavou. Mám neobyčejně zostřené smysly a vnímání. Jsem vydán napospas démonickým silám? Nevím, co proti mně vesmír má. Zaměřil mým směrem své ničivé síly. Budoucnost je mrtvá. Neexistuje, žádnou nevidím. Ani nemám osobní přání nebo plány.


Jednoho dne se jaksi vzbouřily klidné vody a přišlo to, co již chodilo kolem. Došlo mi, že jsem všemi okolnostmi připravován na smrt. Několikrát rekapitulace života, pocit loučení a konce. Nevím proč, ale dokonce jsem si představoval svou smrt a také pohřeb. Vím přesně, jak by vypadal. Pocítil jsem lítost i konečné usmíření. Nikdo u toho nebyl, jen já sám. Bylo mi to svým způsobem velice líto, že tu už dál nebudu. Jsem přece ještě mladý a čekal jsem úmrtí až přirozeně ve stáří. Oplakal jsem svou smrt. Zároveň se mě to až tak nedotýká, jsem jen pozorovatel zvláštních událostí. Sám vidím, že můj život zde končí, jsem na konci cesty, která nikam dál neústí. Napsal jsem dopis na rozloučenou. Je silný a skutečný. Jsem zdravý, takže nikdo by nečekal, že odejdu. Proto jsem cítil povinnost a potřebu se s nejbližšími rozloučit a vyjádřit jim svůj dík. Ale kdybych jim to třeba zatelefonoval, tak je vyděsím. Proto jsem napsal dopis.
    Měl jsem už dvě etapy ve svém životě, které dělil takový výrazný předěl, kdy byla smrt blízko. Ale tentokrát je skutečně tady. Když zavřu oči, tak ji vidím a cítím její dech na tváři. Ale nyní je to buď - anebo. Buď to zvládnu, nebo si mě vezme. Jsem naprosto klidný. Bytostně vím, že dnes je ten den. S mým dosavadním životem jsem se vyrovnal, vše je uzavřeno a uklizeno.


***


Sen:
Jdu po hodně vysokém a úzkém mostě. Je podobný tomu v San Franciscu, ale vede daleko nad krajinou. Spojuje mohutné zelené a zalesněné kopce nad údolím. Vše je velice zelené, rozloha ohromná a výška dech beroucí. Jako by to byla krajina na zemi neobydlené lidmi. I sebe vidím zeleně. Přecházím dál po tomto mostu. Náhle se začínám lehce vznášet a chytám se lanového zábradlí. Snažím se pokračovat v pohybu dopředu, ale táhne mě to nahoru. Vtom letím jako orel a mám velká křídla. Mířím ohromnou rychlostí daleko a vysoko jak červí dírou ve vesmíru. Je tam jakási síla, která mě vcucává.
    Potom se ocitám v jiném světě, již mimo ten náš a dívám se seshora dolů na realitu na Zemi. Vypadám jako malý, trochu vážný chlapec. Pozoruji skrz plot svět, do kterého nepatřím. 

Postupem času si uvědomuji následující. Pro řadu lidí jsem přestal existovat. Telefon i další komunikační prostředky mlčí. Vnější svět se pro mě uzavírá. Byl jsem zvyklý žít navenek aktivně a scházet se s přáteli. Sledovat společenské dění, kterého jsem býval rád součástí. Nyní jsem odpojen od světského života. Pomalu se můj největší zájem otočil a nasměroval z vnějšku dovnitř. Někdy mi můj starý život chybí. Ale i když se ho pokusím vrátit, tak to zkrátka nejde. Dveře se tam zavřely. O to víc se otevřely do mého nitra. Mnoho objevuji, přemýšlím a dělám si pro sebe poznámky a nákresy. Dosud jsem netušil, že vnitřní svět je stejně pestrý a složitý jako svět vnější. Vlastně ho nekonečně přesahuje.
    To, co nyní prožívám, již stejně není možné s nikým sdílet. Nerozuměli by mi. Svým způsobem jsem tedy o samotě, ale sám se necítím. Nikdy mi tak krásně nebylo. Nadále se ve mně střídají dojmy. Jsou období, kdy hořím láskou a vidím nádheru reálného světa. Jsem v obdivu nad vším. Jak je vše dokonale postavené do nejmenšího detailu. Nekonečný makrokosmos a mikrokosmos hmoty. Dřív jsem byl schopen vidět krásu jen v přírodě, západu slunce, umění nebo ženě. Nyní jsem dozrál ke kráse celého stvoření. Nemohl jsem se vynadívat na špinavou kapku deště tekoucí po okně. Přiletěli již havrani a jejich zlověstné krákorání nádherně podbarvuje potemnělou atmosféru krátkých dnů. Objevil jsem velkou úctu k životu a síle, která ho utváří. Jsem obdivovatel a svědek úžasné iluze. Stejně tak, jako silně dýchám život, se však nepřestávám dusit smrtí, která ve mně neustále pracuje. Životní funkce těla se zpomalily. Mohu jíst jen lehké jídlo. Často prožívám muka a vím, že stále procházím krizí temného lesa. Mé staré Já se rozkládá na kousky. Jsem ve stádiu, kdy nemohu vydávat nic ze sebe, jsem prázdný.


*


Můj život se zklidnil a zpomalil. Avšak stejně tak mohu říct, že čas letí velkou rychlostí. Podzim vystřídala zima. Jeden den střídá druhý. Není mezi nimi příliš rozdíl. Jsou dny, kdy potřebuji hodně spát, jindy zas trpím mučivou nespavostí. Stávám se někým jiným.
    Poslední dobou se znovu někdy sejdu s Veronikou. Je jedním z mála lidí, s kým mohu být. Občas jsem jak drcen mlýnskými kameny a ona pro mě má pochopení. Často si s ní srovnávám myšlenky. Stále ale ještě potřebuji hodně času pro sebe a nejsem ten nejlepší společník. V předešlém období mezi námi vzniklo i pár konfliktů. Sice nešlo o nic vážného, ale vzájemně jsme si rovnali téma hranic a dávali do pořádku své role.
    Zatím ovšem převládá mé poustevničení. Jako by se můj svět zastavil. Nic moc se neděje. Můj vnější svět se skutečně omezil a ztrácí se, vnitřní svět se naopak rozvíjí do rozměrné bohatosti. Přemýšlím, že se nebudu bránit tendencím, které mě uzamykají směrem dovnitř. Rozhoduji se, že nepůjdu proti tomuto jevu, ale naopak naproti. Když samota, tak opravdová samota. Půjdu tedy samotě vstříc a vejdu přímo do ní. Počkám na správný okamžik a obrátím se na čas pomyslně zády k projevenému světu a otočím svou pozornost do pouště sebe sama. Táhne mě to do ticha pouště.


4. kapitola
Do ticha pouště

Začíná jaro, za mými okny rozkvétají stromy a keře, které živí mou duši. Vzduch voní trávou, sedím na balkoně a nade mnou zase tančí vlaštovky svůj vzdušný tanec. Výhled je velký jako širokoúhlý film. Ve dne pozoruji cestu slunce po nebeské modři. Večer se otevírá prostor až za sluneční soustavu na vzdálené hvězdy galaxie.


Uzavírám jednu kapitolu života a loučím se s minulostí. Nyní tuším nové téma, nový směr, kterým se mám vydat. Zatím ale stále nevím, co to má být. Hledám svou vizi a také uzdravení nefungujících věcí.
    Cítím neklid, pnutí a potřebu plně se soustředit na vnitřní hlas, který mne vede stále hlouběji k sobě. Poslední dobou se nacházím částečně v izolaci. Mohu se jí snažit utéct, ale ono to stejně nejde. Volím tedy ještě větší samotu. Odcházím symbolicky do pouště, do vnitřního ticha. Jsem připraven na týden opustit vnější svět a naslouchat pouze vnitřnímu hlasu mé bytosti a dostat se až k jádru podstaty.
    Zařizuji si pracovní volno a vstupuji do mauny - mlčení navenek i uvnitř. Ztišení mysli, naslouchání velikosti ticha a míru. Ve chvíli tohoto rozhodnutí se okolnosti seskupily a vytvořil se ideální prostor, jakési časové vakuum pro daný záměr. Jako když se stahuje energie směrem k vlně, která se chystá zvednout. S důvěrou se oddávám této síle a nechávám se vést. Rozhoduji se, vést si po tu dobu deník.


Den první

Dnes to začne. Těším se, ale kupodivu cítím celý den velkou únavu. Začíná se dostavovat zvláštní neznámý stesk a pocit opuštění a odpojení. Můj plán je vypnout telefon, počítač, nečíst knihy, nevycházet ven. Nepřijímat žádné jiné informace, než mé vlastní.
    Ráno jsem si ještě naposledy sedl k počítači, abych dočetl rozečtený článek, ale k mému překvapení nefunguje připojení. Internet nelze spustit ani po opakovaných pokusech. To se běžně nestává. Po chvíli konečně vypínám i telefon a odkládám do zásuvky. Je to zvláštní pocit.


Co mě napadá...
Jak je to s tou svobodnou vůlí?
Záhadná otázka, podobně jako, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Je svobodná vůle nebo není? Možná je to jen jedna z otázek, na kterou není odpověď, protože je špatně položená.


Když zavřu oči Jsem Ten, který tvoří vesmíry, vytvářím různá herní pole. Vzniká nesčetně modelových situací, kde si mé roztříštěné Já do malých částí, může hrát. Každý si rád hraje i Já.
    Úžasně složité světy, zrcadlící se v rozličných frekvencích a paralelách. Neustálý pohyb, proměnlivost a skrytá dynamika tichého černého kosmu. S velkou radostí pozoruji své dílo skrze každičké vědomí. Jsem geniální superpočítač, jsem milovník her.
     Tak například stínová hra Země se třemi rozměry hmoty. Budu planeta a na ní člověk. Ne, budu mnoho lidí ve fyzických tělech a ještě zvířat a rostlin. Výrazná dualita a nevědomost. Je zde možno zažít radost i bolest. Vymýšlím pravidla hry, tzv. zákonitosti a možnosti. Tato herní plocha má své limity, omezení, ale také šance a samozřejmě start a cíl. Báječné! A mám nápad, nebudu znát plán hry. Manuál skryji a vše zapomenu, dokonce i to, že si tak hraji já sám. Rozdělím se na oddělená malá já, která tvoří, ale neví o tom. Postavy mají svobodnou vůli v rámci určených mantinelů a svou cestu neboli osud si sami vytvářejí v každém okamžiku. Děj se totiž odehrává v čase, to jsou takové iluzorní sekvence. Jako políčka nebo kroky odkudsi někam. Každý jeden krok ovlivňuje ten následující. Naprostá svobodná volba, která zároveň působí nesvobodně. Představení začíná. Zájem je veliký. Kdo si chce zahrát?


Co se mi vyjevilo...
Asi před třemi lety jsem prožíval zlomové období. Tenkrát se vzhledem k událostem lámala realita. Objevilo se rozcestí, volba možností. Vybral jsem tuto, kterou žiji a vím přesně, kdy se to stalo. Současně se odvíjí i ostatní varianty v paralelním světě mého já. Uvědomuji si, které to jsou. To vysvětluje některé mé pocity, určitou rozpolcenost a proměnlivost postojů.
    Dnes jsem to uviděl a jedno mé Já navštívil.
   Vypadá to, že přestože vnímám i ostatní varianty, tak mě mají pouze inspirovat. Jinak se mám plně soustředit na tuto volbu a nadále ji konstruktivně rozvíjet, zdokonalovat.


Den druhý
Vhled do nitra...
Vystoupil z autobusu, který ho vezl přes celé město. V duchu se ještě loučil se světem, který důvěrně znal a vydal se opuštěnou cestou, jenž vedla do neznáma. Slunce silně hřálo, ale foukal jižní vítr, který přinášel vzduch ze vzdálených kopců. Cítil zvláštní únavu a dokonce i určitou tíhu, ale pokračoval dál. Vítr jej zneklidňoval a cesta vypadala stále stejně, i když po ní šel již celé dopoledne. Mlčel, mlčel i vnitřně, právě tak jak se předem rozhodl. Usedl na kámen a vnímal jen své pocity. Nedovolil vnějším vjemům, aby ho rozptylovaly. I uvnitř sebe procházel tichým úsekem a byl připraven v cestě nepřestávat, ať je jakákoliv. Hledal tajemství, které tušil již dlouhý čas.
    Na chvíli ulehl do měkké trávy, vnímal dotyk země a až poslední myšlenka utichla, zaposlouchal se do hlubin. U jeho ramene se náhle zjevila bytost, možná zbloudilá duše a vyprávěla mu svůj příběh, hovořila a ani na chvíli se nezastavila.
    "Nemluv na mě, prosím. Hledám ticho, Ticho uvnitř sebe a čekám, až promluví." Bytost zmizela a Poutník raději vstal a pokračoval ve své pouti. Postupoval dál vnitřní krajinou, když se před ním rozprostřel větší palouk, trochu do svahu, lemovaný lesy, široké vzdušné prostranství.
    "Já jsem tvůj život," promluvil palouk. "Podobenství tvého životního prostoru. Pojď dál a dívej se."
Poutník vstoupil a procházel se tímto milým, prosluněným a překvapivě rozlehlým prostředím. Uprostřed se čněl malý kopeček. Vystoupal na něj a uviděl svůj život s širokým výhledem po celé ploše. Najednou vidí, jak se cosi blíží. Byla to velká, nevzhledně hnědá obluda, podobná zvířeti, zmatenému, pološílenému. Lekl se a nevěděl kam se případně schovat. Ale pak se odvážil a zeptal se: "Kdo jsi?"
    "Jsem jen Stín," odpověděla obluda.
    "Mohu ti nějak pomoci?"
    "Ne, to nejde..." říká zkroušeně.
    "Můžu tě pochopit?" zkouší to opatrně.
    "Ne, já nechci," ozvalo se ostražitě. "Nic nepomáhá," vzlykalo zvíře a běželo dál. Prohánělo se po jeho životním poli a vždy, když ho míjelo, tak se sevřel tísnivou bolestí. Vůbec se mu to nelíbilo, ale tušil, že ho nejde ani zahnat, ani zničit. Nechal věc zatím být a díval se dál.


Zajímalo ho, kde je Luna, jeho životní družka. Její prostor se nalézal hned vedle jeho a v určitém místě se prolínaly. Přistoupil k jeho hranicím a uviděl žalostné pole. Emoce bojují s rozumem a Luna mezi nimi sedí jako ve snách. Její životní síla i naděje slábne. Po chvíli se vrací a potkávají se ve společném prostoru. Poutník si přináší část svého zmatku a ona mu ukazuje svá zranění a nestabilnost. Nějak doufá, že ji Poutník zachrání, ale i Poutník slábne a hnědá obluda funí opodál.


Raději se tedy vrací zpátky do svého prostoru a vystupuje znovu na kopec. Až nyní si všímá, že se palouk nachází u úpatí vysoké hory, nad kterou zrovna září slunce jako zlatý kotouč. Nemohl se na tu nádheru vynadívat a i sám sebe rázem vnímá jako světelnou bytost. Stál na vršku, hleděl na slunce nad horou a sledoval jak síla a majestát vstupuje do něj. Skrze jeho tělo projely dvě silné vlny, které jím otřásly v základech a uvolnily se až krátkým výbojem.
    Znovu se přiblížil Stín. Poutník se ho tentokrát jen se soucitem dotkl. Nemůže uvěřit tomu, co vidí. Obluda ze sebe setřásá nánosy, které se rozpustily a před jeho očima se proměňuje a nabývá Poutníkovu podobu. V momentě jde blíž a na chvíli se spojí. Náhle vnímá sám sebe jako celistvější a pevnější osobnost. Zanechalo to v něm silný dojem.


Prochází se dál svým životem, cestou míjí hranice s Lunou. Všímá si, jak jako zakletá prožívá nějaký děj, ale nevidí ho. Pokračuje tedy loukou a ptá se sám sebe: Je zde ještě něco, čeho bych si měl všimnout? Vtom zaslechne jakýsi zvuk a koutkem oka vidí, jak se mihne schoulená postava. Snaží se uniknout jeho očím, protože se necítí dobře.
    "Kdo jsi?" ptá se Poutník.
   "Nemám žádné jméno," odpověděla duše. "Nevím, jestli jsem v pořádku a čistá a jistá. Jsem stranou a ztenčuji se. Bloudím, nevím kam patřím a možná jsem nebezpečná. Jsem emoce a touha, jsem divoká, ouha."
    Poutník s pochopením sleduje ten přízrak a pomyslí si: Proč je tak oddělený a kdo jej zahnal? "Nepatříme náhodou k sobě?" řekne nahlas a vztáhne přátelsky ruku. "Ukaž mi svou pravou tvář."
    Duše cítí náhlou důvěru a otevírá se, pak rozjasňuje, až celá zrůžoví. Oči jihnou a ukazují své tajemství, které jen duše zná.
    "Dívej se," špitla a předvedla svůj tanec. Zpočátku jemně něžný, po chvíli živelný a vábivý. Dotkla se jeho srdce a splynuli v jednu bytost. Jednou rukou se dotýkali hvězd, druhou země.
Vtom Luna zdvihá hlavu a vidí ho. Konečně ho opravdu vidí, protože už je viditelný.


Jak to pokračovalo...
Vystoupil jsem potom na tu horu a zjistil, že je to sopka. Věděl jsem, že se mám odevzdat a pustit. Obrazně - skočit do nitra kráteru, překonat tak strach a dovolit zaniknout identitě v rovině příběhu.
    Udělal jsem to. Trochu jsem se bál, ale bylo v tom cosi krásného. Pád dolů se totiž náhle změnil v let nahoru. Šlo prostě jen o rychlý pohyb do další sféry, kdy zmizel dojem nahoře a dole. Vzlétl jsem do jiné dimenze bytí. Nebyl to hmotný svět, ale přesto scenérie byla podobná vysokým horám. Vedle mne se objevila průvodkyně a učitelé. Procházeli jsme pohořím, pak usedli a dostal jsem názornou ukázku a výuku o iluzi.

    Ponaučení: "Iluze má na nás jen takový vliv, jak dalece jí věříme."

... konec ukázky


Tvořivá síla je tou, co stvořila vesmír a tvoří ho nadále. Zrovna tak stále tvoří i skrz člověka prostřednictvím jeho myšlenek a činů.

Nejdřív bych se ráda pozastavila nad tím, jak vzniká nadváha. Naše těla jsou přirozeně stavěná na normální štíhlou a zároveň silnou podobu. Co s nimi časem uděláme, je naše práce. Ale když už se nám to stane, tak cesta zpět může být jednoduchá a příjemná.